recenze HOMO 06



Autorské dvojici Janě Sloukové a Danielu Špinarovi se před dvěma lety, coby ještě studentům pražské DAMU, povedlo obyčejně vypadající text přenést na jeviště do podoby velice nevšední, zábavné, ale pro mnohé diváky zároveň poučné inscenace HOM0 06. Ta byla původně uváděna spolu se Soumrakem bodů v rámci jednoho představení pod souhrným názvem Mužské záležitosti. Soumrak bodů, autorská hra dramatika Petra Kolečka, vypráví o drsné duši fotbalového fandy, jeho věrnosti a loajalitě vůči klubu a rozebírá prosté nadšení a sounáležitost s ostatními neovlivněné touhou po pěnězích. Tématickým protipólem je HOMO 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní, které nahlíží do duše křehčí, tedy do duše těch mužů, kteří dávají před ženami přednost pohlaví stejnému jako jsou oni.

Divoká revue pro dva herce a jednu herečku si po celou dobu udržuje rychlé tempo, které se až na několik záměrně klidných míst nemění. Hned v úvodu je divák vtáhnut do momentu, který je každému z nás bez rozdílu společný – narození. Za úplné tmy nám jsou pouze prostřednictvím hlasů herců Vojtěcha Dyka a Pavly Beretové příblíženy myšlenky ještě nenarozeného dítěte, které se  během chvíle mění v pocity při samotném porodu. O tom, že s sebou život nese nejistou prognózu, o které se v úvodu mluví, je divák přesvědčen v inteligentně poskládané koláži scén, které následují. Možné první náznaky jiné sexuální orientace se snaží rodiče rozmést posláním svého potomka na dětský tábor a to s nepříliš uspokojivým výsledkem. V dalších životních etapách si Mareček v podání  Lukáše Příkazkého prochází coming-outem, tedy přiznáním své orientace, nejen vůči sobě, ale i vůči okolí, což se neobejde bez zjitřených emocí. Následují další důležité etapy v životě homosexuála – hledání partnera pomocí internetového chatu, naturalisticky ztvárněný první intimní styk s mužem, pokládání dotazů v poradně až přichází i akceptování jeho orientace širším i tím nejbližším okolím.

Ovšem hra pamatuje i na to, že být jiné orientace není žádné peříčko. Dokazuje to moment, kdy se herci navzájem častují nelichotivými osloveními, kterými jsou homosexuálové nejčastěji nazývání. V koláži dostává své slovo i víra a náboženství prostředictvím citací z čistě anti-homosexuální literatury, v tomto případě Bible. A že přiznání si svojí orientace není nijak jednoduché, přibližuje i slovensko-český dialog mužských představitelů. V něm proti sobě stojí dva homosexuálové, z nichž je jeden skálopevně přesvědčen, že svojí orientaci vyléčil jako nepříjemnou nemoc.

Mezi použitými texty můžeme kromě vět, které napsal a řekl sám život, již zmíněné Bible a Foglarových Hochů od Bobří řeky, kteří dostávají naprosto netušený význam, rozpoznat i díla klasiků. Dialog Romea a Julie vyzní až překvapivě přirozeně z úst dvou mladých mužů ležících v objetí a ke konci divák věří Pavle Beretové její váňovsky laděný monolog o tom, že se nám všem uleví.

Atypičnost inscenace uváděné v  A Studiu Rubín tkví i v prostorovém řešení samotného sálu. Jeviště je totiž z obou stran sevřeno hledištěm. Diváci tak vidí nejen na dění na scéně, ale na reakce ostatních na druhé straně. Scénografie je jednoduchá, ale současně plní svou funkci. Zhruba desítka fialových velkých plyšových kostek, které se během představení mění v různé tvary dle potřeby daných scén, koresponduje s jednoduchými kostýmy všech tří herců, které speciálně u mužských představitelů berou za své a v příhodných situacích letí k zemi.

Při prvním pohledu by se dalo říci, že HOMO 06 pouze reflektuje život homosexuála, ale pod jednoduše se jevícím povrchem se toho nachází podstatně víc. Představení má kromě působivě zpracovaného textu i velkou výhodu ve výkonech všech tří protagonistů, které hodně těží z improvizace a z interakce s diváky.

Pokaždé, když shlédnete hereckou symfonii v provedení Beretová, Dyk, Příkazký, odcházíte domů s myšlenkou, kterou vám nevnukne pouze jedna jediná scéna. Brouka do hlavy vám nasadí celé představení a říkáte si, že být buzna v sobě nese hodně odvahy stejně jako uvedení takové inscenace.

Lenka Krsová