Historie


1968 1968 2007
2007 2000 2007
 
1976 1977  


A studio Rubín se nachází v pozdně středověkém objektu "Dům u tří korun", který byl postaven okolo roku 1465 a od roku 1484 sloužil jako špitál. Po renesanční a později barokní přestavbě 1603 a 1684 sloužil již jako obytný dům. Dnešní vzhled fasády domu je z roku 1883.



Radim Vašinka v r. 1967 získal sklep na Malostranském náměstí. Sklep byl ve stavu, v jakém sklep bývá. Skládka harampádí a stěny  po  staletí otloukané. Podlaha, dalo-li se o ní mluvit, ve středověkém stavu.
Každé představení začínalo jakousi „vernisáží“. Než se otevřela opona, principál nejdříve oznámil ctěným divákům, co uvidí. Podal krátkou charakteristiku představení, řekl něco o autorovi a především – oznámil ctěnému publiku, jak pokračují adaptační práce. Kolik brigádnických hodin bylo odpracováno, kolik hodin odborníky, zedníky, instalatéry a hlavně – kolik co stálo.
Po roce pak nastala slavnostní chvíle „Otevírání záchodků“. Prostory se postupně stávaly útulnějšími. Stavělo se druhé, tzv. velké jeviště (pozn: nynejší sál. Z prvu se hrálo jen v místnosti, kde je dnes bar). Prostor divadla se vytápěl americkými kamny naplňovanými koksem.



Brzy se našlo publikum, které si ORFEUS zamilovalo, neboť z mnoha různých tehdejších malých scén se tahle zdála jako jedna z těch nejsvižnějších. Soubor nebyl zaměnitelný s jinými, měl svou výraznou tvář. Do ORFEA chodili diváci všech generací. A ne jednou. Mnozí jednu hru viděli vícekrát. Chodili tam nejen kvůli zajímavým představením, ale kvůli atmosféře, kvůli onomu výše zmíněnému azylu. Večery po představení se protáhly někdy i přes půlnoc. Sedělo se jen na lavicích (teprve později se objevily nějaké židle, když už byl sklep o dvou místnostech).
V rámci brigád a zkoušek někteří členové prožívali v podzemí divadla mnohé hodiny. Někteří i přespávali.



Technické zázemí bylo velmi skromné, ale tím vlastně účinnější. Vždy se našel někdo, kdo sehnal tu reflektor, tu nějaký stojan, nějaký ten magneťák či gramofon. Po stránce zvuku a osvětlení byla představení na úrovni. Je přece známo, že mnohdy nadšený amatér je lepší než profesionál. Navíc, principál měl zkušenosti ze svého ročního režisérského působení v Divadle Na zábradlí. Dobře věděl, co je zvuk a světlo. Experimentoval též s tzv. modrým filtrem.



Základním repertoárem v začátcích byly jednoaktovky: Jacques Prévert Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina, René de Obaldia Katova oběť, později přibyla od téhož autora jednoaktovka Dusík. Především však vévodily skeče Pierre-Henri Camiho (v překladu Jiřího Konůpka) Opilcovo dítě aneb Malý mstitel, Robinsonova láska aneb Pátkova oběť, Fregolitto a hlavně nejpopulárnější Kleštěnec z pralesa. Nepochybným vyvrcholením působení divadla byla hra Bertolta Brechta Baal (v této hře začínal svoji hereckou kariéru Vlasta Třešňák ). Častým návštěvníkem byl Egon Bondy, který pro divadlo napsal detektivní hru Vrahem je zahradník. Uváděli se i jeho poetické večery, ale i Františka Halase a dalších.
Nutno připomenout, že už od r. 1968 začínali v ORFEU účinkovat i různí hosté. Pantomima: Turba tacet – Ctibor Turba se svým sólovým pořadem Udělej mu to zprava. Jazz Celula – trumpetista Laco Deczi, bubeník Laco Trop, saxofonista František Král. Zpívali zde i písničkáři Jaroslav Hutka a Vlasta Třešňák.



Na den druhého výročí okupace vzpomíná Ivo Vodseďálek.
21. srpna 1970 večer měl v divadle Orfeus koncert pan Hutka. Zpíval moravské lidové písničky. Nějak jsme tam všichni zapomněli, že je druhé výročí bratrské pomoci, tedy vstupu vojsk spřátelených armád. Ovšem strana se nevhodných oslav samozřejmě velice obávala. Náhle se v malém sále rozsvítila všechna světla. Ty ovšem nesvítila na pódium, ale na diváky. Pan Hutka přerušil svůj zpěv v půli verše, snad v půli slova. Pánové v civilních šatech se však nezajímali o jeho vystoupení. Natáčeli filmovými kamerami diváky a pilně je fotografovali. Všem pečlivě zkontrolovali občanské průkazy a asi polovinu diváků si odvezli neznámo kam. Světla zhasla a pan Hutka pokračoval ve svém zpěvu přesně tam, kde byl přerušen. Dozpíval druhou polovinu verše a zpíval pak dlouho, dlouho do noci. Jako by nám chtěl pomoci zbavit se té tíhy, o které nikdo z nás nemluvil.
Příští den byl v televizi odvysílán šot, v němž bylo divadlo Orfeus prezentováno jako odstrašující doupě narkomanů.



Později do repertoáru přibyla hra Šárky Smazalové Čaj, o níž je nutné se obšírněji zmínit. Hru začala autorka psát ve svých dvaadvaceti letech v roce 1967.
Čaj měl už od začátku pohnutý osud. Premiéra se pak konala v červnu 1969, tu však už autorka neviděla, neboť mezitím odešla ze života. Hra měla veliký úspěch.
Na jednu z repríz přišel soudruh Maslov ze sovětského velvyslanectví (v doprovodu dvou pracovníků 6. oddělení ministerstva). Hra se jim nezdála. Slíbili však, že se sejdem a o textu si popovídáme. Druhého dne bylo divadlo na popud velvyslanectví zlikvidováno („zavřeno kvůli rekonstrukci“). A to byl v roce 1971 konec starého Orfea.



Divadlo se, vzhledem k nastupující normalizaci, dostává pod hlavičku SSM a získává ideově korektní název Rubín. Má se stát výlohou mladých, uvědomělých komunistů. Uvažuje se dokonce o zřízení agitačního střediska SSM pod vedením Miroslava Štěpána. Naštěstí tento záměr nevyšel. Takže, i když byl Rubín nějakou dobu zavřený, jako divadelní prostor zůstal zachován.



Roku 1972 působí v Rubínu tentokrát již stálý a profesionální soubor Divadla na Okraji. Od sezony 1972/73 je uměleckým šéfem divadla Zdeněk Potužil . Následuje řada úspěšných inscenací v Potužilově režii. Například Máchův – Máj (1972), Tuwin – Bál v opeře (1974), Páral – Knedlíkové radosti (1976), Hrabal – Postřižiny (1977),V.Dyk – Krysař (1986) .



Souborem prochází řada později známých umělců jako Iva Hüttnerová, Zdeněk Dušek, Zdena Hadrbolcová, Radka Fidlerová, Evald Schorm, Ondřej Pavelka nebo Eva Salzmannová. Hudbu pro většinu představení skládá Miki Jelínek.



Právě Miki Jelínek je od roku 1975 uměleckým vedoucím amatérského souboru A studio, který působí při Divadle na okraji v podstatě jako líheň mladých talentů. Štafetu ve vedení převzal od Jana Badalce . Umělecky tu debutovali například režisér Petr Koliha, režisér Michal Dočekal, herečka Alena Štréblová a další. Vedení A studia převzal v roce 1982 Ondřej Pavelka s Evou Salzmannovou . Své pořady tu měl i konferenciér a recitátor Miroslav Kovařík, pod názvem „Zelené peří“ uváděl večery začínajících autorů. Dále tu působila skupina bratří Justů , orientující se na moderní autorský kabaret - Vyhovování 1975-82;Vata 1979; Ústřední půjčovna myšlenek 1982. Rubín byl od počátku i hudebním klubem a tak zde začínaly i některé skupiny nebo písničkářské dvojice, například Burian + Dědeček s pravidelnými pořady (Beze vší poezie 1975, Já nechci létat v raketě 1976). Zdeněk Potužil rozpouští soubor Divadla na okraji v roce 1987 . Sedmnáct let intenzivní spolupráce se jednoduše na vztazích uvnitř souboru muselo nutně podepsat. Potužil sám k tomu později řekl: „Po sedmnácti letech jsem toho měl právě dost a navíc v Rubínu nastaly situace, které už jsem nechtěl řešit, i když jsem v sobě musel celý rok tento názor utvrzovat. Přesto to všechno to byla úžasná léta s úžasnými lidmi v divně hnusné době, kdy jsme se cítili svobodně.“ V sezóně 1988/89 v Rubínu ještě uvedlo volné spojení režisérů (Bělohradská, Borna, Potužil, Uhrin) tři večery poezie z tvorby režimem opomíjených básníků. Pořady proběhly pod názvem Večery poezi č.1 – 3. a podíleli se na nich například D. Batulková, R. Fidlerová, Z. Hadrbolcová, E. Salzmanová, J. Carda, M. Kovařík, R. Lukavský, D. Matásek. Po revoluci se A studio profesionalizovalo. V letech 1991 - 95 byl David Czesany režisérem a uměleckým šéfem v tomto prostoru. Režíroval zde např. inscenace: Hodina lásky (1991), Slavík k večeři (1992) a Dvě noci s dívkou (1995) od Josefa Topola, Blázen a jeptiška (1994) od S. I. Witkiewicze, Strindbergovu Slečnu Julii (1994) aj. Nejvýznamnějším počinem v této době byla tedy série všech malých her od J. Topola, které vznikly u příležitosti dramatikových šedesátin. Divadlo také pokračovalo v tradici poskytování prostoru mladým hercům, režisérům a hudebníkům.



Objevil se tu i Filip Topol, člen skupiny Psí vojáci. Nejprve se svým sólovým Recitálem smutného zvířete. Od 12. a 13. června 1992 pak s existenciálním dramatem Narozeniny, kde vystupoval spolu s herečkou Martou Vítů.V dalších třech letech se pak vždy 12. a 13. června konaly reprízy tohoto představení. Od roku 1997 je uměleckým šéfem A studia Rubín jeden z původních členů Divadla na okraji Ondřej Pavelka. V roce 1998 se Divadlo Nablízko (bývalí studenti KALD DAMU – 5.ročník Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU) stává stálým souborem A studia Rubín a uvádí se úspěšnou inscenací Saroyanova Tracyho tygra. Některá další představení Divadla Nablízko: E. Ionesco - Třeštění ve dvou(2000), M. Bulgakov - Psí Srdce(2001),Stanislav Ignacy Witkiewicz–Šílená Lokomotiva, A. P. Čechov – Višňový sad , J. Trnka - Zahrada. Divadlo Nablízko ukončilo svou spolupráci s A studiem v roce 2003 a Rubín je od té doby opět bez souboru. Přesto se zde uvádí řada kvalitních představení jako J.W. Goethe - Faust (2004), Sarah Kane - Crave, Blaster (2005), Enda Walsh - Pan Človíček (2004), W. Shakespeare - Sen noci svatojánské (2006), nebo autorská one man show Tomáše Matonohy Všichni moji hrdinové (2006)



V sezóně 2008/2009 dochází ke změně vedení divadla a A studio Rubín, opět začíná vytvářet vlastní stálý domácí repertoár, který je tvořen pouze autorskými inscenacemi. Snaha není o několikátou interpretaci Hamleta, ale o současné, moderní a přístupné divadlo. Tato snaha se setkává jak s odezvou u publika, tak i u odborné kritiky.



Pavla Beretová byla za roli Salome nominována na cenu Thálie za nejlepší ženský herecký výkon za rok 2009.



Autor Petr Kolečko a režisér Daniel Špinar byli za hru Kauza Salome nominováni na cenu Alfréda Radoka v kategorii „Hra roku“ 2009.



Hra KAUZA MÉDEIA byla nominovaná na cenu Alfréda Radoka 2010 v kategorii "Nejlepší poprvé uvedená česká hra"!



Divadelní hra Zakázané uvolnění, která měla premiéru 15.9.2012 v A studiu Rubín (režie Daniel Špinar, scénář Petr Kolečko), byla v létě roku 2013 zfilmována (režie Jan Hřebejk, scénář Petr Kolečko). Film byl slavnostně uveden do kin 5.6.2014.



Sezóna 2014/2015
ředitel: Ondřej Glazar
umělecký šéf: Petr Kolečko
produkce: Lenka Chalupová, Gábina Kolečková
technika: David Oupor

Repertoár:
HOUSE OF LOVE 1. – PŘÍBĚH DISCOKRÁLE – režie Jan Frič - premiéra 26.2.2009
HUBTE TRAMPY, SEROU V LESE aneb Z cancáku René Ilči Baumana – režie Jan Frič - premiéra 7.9.2014
KAUZA SALOME - režie: Daniel Špinar - premiéra 8.5.2009
UČITEL MALBY - režie: Jaroslav Fuit - premiéra 11.9.2013
SVRBÍ - režie: Anna Petrželková– premiéra 24.10.2009
MED - režie: Tomáš Svoboda - premiéra 9.5. 2011
OBLUDOV - režie: Jan Prušinovský - premiéra 3.11.2013
FEDERER – NADAL - Režie: PRAKOTA,Režijní dohled: Martin Kukučka (SKUTR) - premiéra: 30. dubna 2012
MASO - Režie: Jan Frič - premiéra 28.1. 2014
ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ - režie: Daniel Špinar - premiéra: 15.9.2012
DRESSCODE: AMIS & AMIL - režie: Daniel Špinar - premiéra: 18.12.2012
POSLEDNÍ PAPEŽ – Režie a choreografie: Adéla Laštovková - Stodolová - premiéra 27. dubna 2013
PADESÁTKA - režie: Vojtěch Kotek - premiéra: 28.3. 2014